Rober Graves: Já, Claudius a Claudius Bůh

Už ani nevím co mne počátkem listopadu přivedlo do antikvariátu na Kounicově, ale dostal jsem tam chuť si koupit a přečíst nějakou knihu. Nechtěl jsem zkrátka odejít s prázdnout. Samozřejmě, jako už vícekrát, žádná z těch, které jsem tam měl z dřívějška vyhlédnuté už tam nebyla. Dal jsem se tedy do systematického prohlížení regálů. Nic mne dlouho nezaujalo, až jsem narazil na povědomý název - Já, Claudius. Vybavil jsem si, že je to nějaký seriál a z přebalu knihy jsem pochpil, že i docela ceněný historický román. Rozhodl jsem se ho zkusit a investovaných čtyřiceti korun nelituji.

Já, Claudius a Claudius bůh tvoří jedno románové dílo, podobně jako v případě Egypťana Sinuheta jde o smyšlenou autobiografii. Claudius byl čtvrtým císařem z Římské říše, zároveň je znám tím, že kulhal a koktal. Tyto své tělesné nedostatky údajně záměrně přehrával, což mu pomohlo přežít běsnění jeho dvou předchůdců (Tiberia a Caliguly). O tom všem romány také vypravují.

Knihy mne zaujaly velice barvitě vylíčenou atmosférou, která panovala v Římě na počátku císařství. Vedle idealistů, kteří věřili v možný návrat republiky, a monarchistů, hledajících prospěch prostřednictvím pochlebování císaři, krystalizuje skupina pragmatiků, kteří si uvědomují, že říše je již příliš veliká, aby ji mohl spravovat rozhádaný a pomalý senát. A k nim se nakonec od svého republikánství přikloní také Claudius.

Senát, totiž to, co ze senátu zbylo, zůstal sám a bez ochrany. Sváděli vinu jeden na druhého, jak jsem se později dověděl, a veškerá předstíraná oddanost republikánskému zřízení naráz vyprchala. Kdyby aspoň jediný z nich projevil nějakou odvahu, už to by bylo něco, nemusel bych se za svou vlast tolik stydět. Už dávno jsem měl jisté pochybnosti o věrohodnosti některých heroických pověstí ze starého Říma, jak je zaznamenal historik Livius. (...) Livius byl bezesporu vynikající spisovatel. Psal tak, aby svými strhujícími, ale historicky nepodloženými zkazkami o velké minulosti Říma vychovával lid k ctnosti. Ale zřejmě nebyl dost přesvědčivý a daleko to s tou výchovou nedotáhl, uvažoval jsem.

Slova zajatého krále Britonců po Claudiově triumfu po dobytí Británie.

Pak řekl ještě něco, co se od té doby nejednou citovalo: "Jednu věc nikdy nepochopím, vznešení pánové: jak je to možné, že vy, vládcové takového nádherného Města, kde jsou domy jako mramorové skály, obchody jako královské pokladnice, chrámy jako snové vidiny, o nichž nám vyprávějí naši druidové po návratu z tajemných návštěv v království Mrtvých, můžete ještě toužit po tom, abyste se zmocnili našich chudých ostrovních chatrčí?"

Claudius jako postava vůbec není bezchybný a ve své podstatě ani zcela pozitivní. Velice ho poznamenalo období, kdy přežíval u Caligulova dvora, který si ho vydržoval jako šaška pro nejrůznější šprýmy. A také nakonec podlehl vlivu několika žen, které jej jen využívaly. Vztah s Messalinou jej vlastně úplně zlomil a zabil v něm poslední touhu říši rozvíjet - dospěl k závěru, že obrat k lepšímu může přijít jen po vládě opravdu špatného císaře. Jen ten může lid vyprovokovat k nějaké obrodě... i proto za svého nástupce zvolil Nerona.

V knize je vůbec zajímavě vylíčeno několik vlivných ženských postav, které z pozadí řídí "velké muže". Ať už Claudiova babička Livia (manželka Augusta), Messalina nebo Agrippina. Zároveň popisuje některé způsoby, kterými tyto ženy s muži bezskurpulózně manipulují.
Claudius Bůh je v neposlední řadě také příběhem Heroda Agrippy, Claudiova přítele a krále Izraele, jeho obrácení k Jahvemu a také trestu za přílišnou pýchu.

Ještě pár citací
Claudius ke svým úředníkům o korupci:

"Nezakazuji vám přijímat dárky, ale zakazuji vám, abyste si sami o ně říkali. Pak by se mohlo stát - a určitě vám tím tvrzením nijak neukřivdím -, že by vás někdo podplatil, abyste se dopustili padělku nebo podvodu. Nevidím ovšem nic špatného na přijímání odměny za to, že uděláte pro někoho něco, co vás stojí čas a námahu, a že mu koneckonců dáte přednost před jinými, kteří mají stejné vyhlídky. Jestliže si sto lidí zažádá současně o tutéž laskavost a všichni kandidáti jsou na tom stejně, ale vyhovět se může pouze deseti z nich - nuže, pak byste byli blázni, kdybyste si nevybrali těch deset, kteří vám projeví největší vděčnost. Můj věrný přítel a spojenec král Herodes Agrippa cituje s oblibou jedno židovské přísloví? ,Nedáš náhubek volu, který ti mlátí obilí'. To je správné a spravedlivé. Ale nepřeji si, aby se zavedlo nějaké sprosté handrkování nebo přeplácení, kdo dá víc za to, že dostane přednost. A jestliže zjistím, že některému z mých volků jde spíš o to, aby si nacpal plnou hubu obilí, než aby je vymlátil, dám ho okamžitě odvést z mlatu na porážku."

A něco málo od krále Heroda:

Herodes mu tedy vyprávěl malé podobenství. Jeden boháč spatřil kdysi u silnice žebráka, který ho prosil o almužnu a tvrdil, že je jeho bratranec. Ten boháč řekl: "Je mi tě líto, žebráku, a udělám pro tebe, co budu moci, jelikož jsi můj bratranec. Přijď zítra do mé banky a tam na tebe bude čekat deset pytlů zlata, v každém z nich dva tisíce zlatých mincí naší říše." - "Jestliže mluvíš pravdu," řekl žebrák, "ať ti to Bůh oplatí." I šel žebrák do banky a opravdu: dali mu tam pytle plné zlaťáků. Měl strašnou radost a vděčností k bratranci se jen rozplýval. Ale jeden žebrákův bratr, kněz, který sám pro něho v nouzi nehnul ani prstem, přišel druhého dne k tomu boháči. "Tomu říkáš vtip?" spustil na něho zlostně. "Sliboval jsi, že dáš ubohému bratranci dvacet tisíc zlatých mincí naší říše a on tomu chudák opravdu věřil. Ale já jsem mu ty peníze pomáhal počítat a co nevidím - hned v prvním pytli jsem našel parthský zlaťák, který jsi tam nastrčil místo opravdového! Chceš snad tvrdit, že parthské peníze platí i u nás? Je to poctivé, takhle ošidit žebráka?"

Pozn.: Citace jsou pouze z knihy Claudius bůh.